Pokud máte pocit, že vám chybí sebevědomí, protože nemluvíte na poradách tak nahlas a jistě jako ostatní, pravděpodobně ho máte, jen ho hledáte na špatném místě. Sebevědomí totiž není hlasitost ani pocit neporazitelnosti. Je to tichá důvěra, že situaci zvládnete. A tu introverti nosí jinde než extroverti.

Sebevědomí není o tom cítit se neporazitelně

Zkuste si dnes představit tuhle poradu.

U stolu sedí kolega, který mluví nahlas, s jistotou, bez zaváhání. Působí neotřesitelně. A vy? Vy sedíte, posloucháte, promýšlíte odpověď… a v hlavě se ozve: „On to má. Já ne.“

Znáte to?

Většina z nás si sebevědomí splete s jednou jedinou věcí. S hlasitostí. S tím pocitem, že jsem nezničitelný, že nemám pochyby, že mě nic nerozhodí.

Jenže to je mýtus. A obzvlášť pro nás introverty je to mýtus, který nás zbytečně sráží dolů.

Co tedy sebevědomí doopravdy je?

Sebevědomí není pocit, že jste neporazitelní.

Neporazitelný se totiž necítí nikdo. Ani ten hlasitý kolega. To, co u něj vidíte, je jeho vystupování, ne jeho vnitřek. (Vzpomínáte na díl o imposter syndromu? Srovnáváte svůj vnitřek s jejich vnějškem, a pak nutně prohráváte.)

Skutečné sebevědomí je něco mnohem tiššího.

Je to důvěra, že to zvládnete. Že ať přijde cokoliv, nějak si poradíte. Není to nepřítomnost strachu. Je to vztah ke strachu.

Sebevědomý člověk cítí nervozitu před prezentací úplně stejně jako vy. Rozdíl je jediný. Vedle té nervozity si řekne: „I tak do toho půjdu. Už jsem zvládl těžší věci.“

Trochu vědy

Psycholog Albert Bandura zasvětil velkou část svého života výzkumu toho, čemu říkal „self-efficacy“, tedy vnímaná osobní zdatnost.

Zjednodušeně řečeno je to vaše přesvědčení, že dokážete zvládnout konkrétní situaci.

A tady je to podstatné… Bandura zjistil, že tuhle vnitřní jistotu si nebudujeme tím, že se budeme cítit dobře, ani tím, že budeme hlasití. Budujeme si ji zkušeností. Tím, že něco zvládneme. Pak ještě něco. A pak zase.

Sebevědomí není nálada. Je to spíš sbírka důkazů. Archiv momentů, kdy jste to dali.

A víte, kdo má tenhle archiv plný až po okraj? Vy. Jen si ty momenty většinou nezapisujete, protože je odbydete jako „to byla přeci samozřejmost“.

Vzpomínám si na klienta Petra, vedoucího vývojového týmu. Přišel s větou: „Nemám dost sebevědomí. Nedokážu se prosadit jako ostatní.“

Zeptal jsem se ho, podle čeho to soudí.

Odpověděl: „Na poradách mluvím míň než kolegové. Nevykřikuju svoje nápady. Když se mě někdo na něco zeptá, potřebuju chvíli na rozmyšlenou.“

A tak jsem se ho zeptal na něco jiného. Jak často se na něj celý tým obrací ve chvíli, kdy je opravdu zavařeno?

Jak často jeho tichý, promyšlený názor nakonec zvítězí?

Kolik zásadních rozhodnutí za poslední rok stálo právě na něm?

Ztichl. A pak řekl: „Aha. Takhle jsem si to nikdy nespojil.“

Petr sebevědomí měl. Jen ho hledal tam, kde ho nikdy najít nemohl… v hlasitosti. Zatímco celou tu dobu bylo tam, kde ho my introverti nosíme. V důvěře ve vlastní úsudek.

Jak poznat a posílit své tiché sebevědomí

1. Přestaňte měřit sebevědomí hlasitostí. Hlasitý neznamená jistý. Tichý neznamená nejistý. Až příště uvidíte sebevědomě působícího člověka, připomeňte si: vidíte jeho vystupování, ne jeho vnitřek.
2. Veďte si archiv „zvládnutého“. Každý večer si zapište jednu věc, kterou jste ten den zvládli. I tu malou. Bandura měl pravdu, sebevědomí je sbírka důkazů, tak ty důkazy začněte konečně sbírat.
3. Nečekejte, až strach zmizí. Nezmizí. A nemusí. Jednejte i s ním. „Cítím nervozitu a stejně do toho jdu“ je ta nejsebevědomější věta, jakou můžete vyslovit.
4. Uznejte svou vlastní formu jistoty. Vaše sebevědomí nezní jako křik. Zní jako klidné „Dám vám vědět do zítra“. Jako promyšlené rozhodnutí. Jako názor, který řeknete jednou, ale pořádně.

Sebevědomí, které máte, jen ho zatím neumíte pojmenovat, patří k tomu nejčastějšímu, co spolu s klienty odkrýváme.

Pokud v sobě tohle tiché sebevědomí tušíte, ale sami ho neumíte pojmenovat, přesně na tom spolu můžeme pracovat.

A jestli vám tenhle způsob uvažování dává smysl, každých 14 dní posílám podobné texty v newsletteru Kompas rozvoje a sebepoznání.